Rozdílné zkušenosti a prožitky z tříměsíčního nouzového stavu

Jmenuji se Milan Holub a působím jako lektor na kurzech společnosti Attavena od roku 2010. Mezi témata, která školím, patří typologie lidí, pracovní styly a efektivní komunikace. Jak tato problematika souvisí s nuceným pobytem v omezeném režimu doma s dětmi (případně partnerem na home office) v období březen až červen 2020, ukazují výpovědi a zkušenosti účastnic kurzů.

Období březen až červen bylo díky omezujícím podmínkám pracovního i běžného života pro všechny lidi převratné a nové. Proto obnovené víkendové workshopy začínáme dobrovolným sdílením zkušeností z této doby pro vzájemné obohacení a lepší pochopení životního příběhu každé účastnice kurzů. Připojuji k tomu i moje zkušenosti pedagoga na střední odborné škole. Sdílené zážitky potvrzují obecnou životní zkušenost: prožívání „nové doby“ je vysoce individuální a osciluje od pocitu maximálního štěstí až k pocitům absolutní beznaděje.

Introverti by přijali pobyt doma jako trvalý ideál, extroverti se těšili do školy a kolektivu

Ze zpětné vazby dětí od základní až po střední školu vyplývá, že kdo je založen převážně introvertně, tak mu domácí „izolace“ a distanční způsob vyhovovali. Samostudium bylo výhodné hlavně z toho důvodu, že si žáci mohli informace vyhledat v klidu bez časového tlaku a svým tempem. Jednotné školní spěchání limitované zvoněním a vztahy ve velkém třídním kolektivu jim nechyběly. Převážně extrovertně založené děti naopak domácí izolací trpěly. Chyběli jim diváci a kolektiv, ze kterého tento typ lidí čerpá energii.

Najít osobní disciplínu a řád u dětí připojených na MS Teams, Google Classroom, či na aplikaci ZOOM, by byl úkol pro pověstného kouzelného dědečka s lucerničkou. Pokud měl úkol termín odevzdání „někdy v budoucnu“, byl také do budoucna odložen – a pak často zapomenut. Komunikace žáků byla spíše jednosměrná: děti komunikovaly s učiteli, jen když ony něco potřebovaly. Učitelé a rodiče jen tajně doufali, že jejich dítě komunikuje alespoň se spolužáky v nějaké skryté skupině na sociálních sítích.

Velmi náročným obdobím byl nouzový stav pro lidi, kteří mají rádi v životě jasný a pravidelný řád, a jejich život má jasnou strukturu. Nové podmínky soužití (zavřené školy a pro rodiče OČR a home office) tyto zaběhnuté stereotypy rozbořily. Osobní zkušenost jedné z maminek: „Já jsem byla v pohodě, jsem na pobyt doma s mladším dítětem zvyklá a druhé dítě školák byl také spokojený doma. Náročné to bylo jen s manželem, který potřebuje ve všem jasný řád. Když chodí do práce, tak svoje pravidla a rituály dodržuje, teď ale musel zůstat doma na home office. A já s dvěma dětmi doma jsem pevný řád zajistit nedokázala. Manžel to snášel těžce a soužití nebylo jednoduché.“

Šťastné období / strašné tři měsíce

Šťastné období bylo v rodinách, kde se sešly tyto faktory:

• Starší dítě se do školy připravovalo poměrně samostatně a mělo skvělou paní učitelku, která učila i v distanční formě zajímavě.
• Mladší dítě bylo rádo, že má doma kromě mámy i starší sourozence (více podnětů znamená větší radost z objevování světa).
• Partner pomáhal s domácí výukou, hlídáním a domácími pracemi.
• Rodina neměla výrazný propad příjmů.

Méně šťastné období zažívaly maminky s těmito zkušenostmi:

• Děti začaly postupně nenávidět slovo „ŠKOLA“.
• Maminky začaly nesnášet hlášku dětí „udělám to POTOM“.
• „Byla jsem na všechno sama a trvalo to moc dlouho.“

Co pomohlo ženám dostat se z krize?

• „Po dvou měsících jsem se zachránila tím, že jsem si vybojovala každý den na chvilku útěk do lesů.“
• „Když jsem byla úplně na dně, vzala jsem do ruky štětec, a po deseti letech zase nakreslila obrázek. Pak už jsem měla štětec v ruce skoro každý den.“

Co pomáhalo úplně všem maminkám?

„Kurzy Attaveny pokračovaly online výukou a lektoři a koordinátorky byli skvělí. Sledovat výuku a webináře byly často jediné chvíle, které jsem měla jen pro sebe a byla jsem šťastná, že se mohu dál vzdělávat na počítačích a v online marketingu.“

Ženy prožívající šťastné období se bály o době karantény pozitivně veřejně mluvit ze strachu, zda bude jejich pozitivní zkušenost přijímána (jestli nejsou „divné“).

Ženám, které mají za sebou těžké a náročné období, se udělalo až fyzicky nevolno jen při pomyšlení na to, co prožily. Popisuji výrazné extrémy na koncích bohaté škály prožitků, které jsou individuální v každé rodině. Ve většině rodin byl život vlnovkou s výraznými výkyvy do plusu a do mínusu, ale celkově se vše dalo přežít.

Důležitý závěr maminek lze shrnout takto: „Zjistila jsem, že s dětmi i s partnerem se to dá vydržet. Bála jsem se prázdnin, ale teď se na prázdniny a společný čas všichni těšíme.“

Milan Holub, externí lektor Attaveny