Proč je ve vztahu důležitá autenticita
Autenticita je slovo, se kterým se poslední dobou setkáváme neustále, jako by ze všech článků na internetu vyskakovalo: „Musíte být autentičtí!“ Ale proč? A proč tak najednou, když v generaci našich rodičů a prarodičů to očividně důležité nebylo, nebo o tom aspoň nikdo nemluvil?
Předchozí generace vyrůstaly v silném patriarchálním modelu. Manžele pospolu desetiletí nedržela většinou láska, ale finanční závislost a sociální normy. Rozvody nebyly společensky přijatelné a ženy byly většinou vychovávány k poslušnosti a sebeobětování. Změna společnosti s sebou tedy logicky přinesla i změny ve vnímání postavení ženy v rodině a zároveň pojetí manželství jako vyústění romantického vztahu dvou lidí, nikoliv primárně ekonomické jednotky. Je tedy třeba změnit pohled na to, co je pro takový vztah důležité, a co mu naopak škodí.
A co tedy mají šťastné páry společného? Ano, je to právě schopnost partnerů být otevření a upřímní – a to nejen k sobě navzájem, ale i každý sám k sobě. Možná to zní jako něco samozřejmého, ale opakovaně se setkávám s tím, že lidé mají problém si vůbec uvědomit, co cítí a co se v nich odehrává. Mají tendenci mluvit o druhých (co oni dělají špatně, „kdyby se změnil, tak já budu spokojená“ apod.), případně hledat rovnou řešení („když odejdu, budu spokojená“), aniž by dobře porozuměli příčině či podstatě problému. Od dětství jsme většinou vychováváni k potlačování svých potřeb (výchova k poslušnosti, podmínečné přijetí). Potlačením ale potřeba nezmizí, jen s ní ztratíme kontakt, což vede k řadě problémů. O tom ale zase někdy příště.
Pokud chci tedy být autentická/-ý, musím nejdřív poznat, kdo jsem. Vědomí sebe sama, svých pocitů, potřeb, hodnot je předpokladem vědomého vztahu. Jeho opakem je dojem, že vím, co a jak by měl dělat ten druhý. Až když rozumím (alespoň částečně) sobě, můžu se autenticky projevit.
Jak to tedy udělat? Jak pomoci druhému pochopit, co se ve mně odehrává, co cítím, co bych potřeboval/-a? Základní doporučení zní: Mluvte vždy o sobě (ne o tom druhém) – co vás trápí, z čeho jste smutní, ne o tom, co dělá druhý špatně. Neinterpretujte a nehodnoťte druhého – každý dělá to, co považuje v danou chvíli za nejlepší. Každý máme jiné životní zkušenosti, jsme odlišný typ osobnosti. Je tedy užitečnější vyjádřit spíše pochopení pro pohnutky, které druhého vedou k chování, se kterým nesouhlasíte, než ho kritizovat.
Pokud tedy druhý dělá něco, co vám je nepříjemné, je dobré sdělit mu, co to s vámi dělá, a požádat ho o konkrétní změnu. Tedy říci, co byste chtěli, aby dělal jinak, ne to, co dělat nemá. Pozitivní formulace je velmi důležitá. Parter často neví, co po něm chcete, pokud mu jen řeknete, že něco dělá špatně. Navíc v takovém případě přijde téměř jistě nějaká forma obranné reakce. A myslete také na vhodné načasování. Nedoporučuji začínat takový rozhovor ve chvíli, kdy je partner ve stresu nebo unavený.
Důležité je také nezapomenout vyzvat partnera k tomu, aby i on vám sdělil, jak situaci vidí, jak se v ní cítí. Někdy je těžké naslouchat bez hodnocení a bez toho, abychom si partnerovy pocity brali osobně, například jako útok na sebe.
Pokud tedy chceme mít autentický vztah, je důležitá důvěra. Právě naslouchání bez hodnocení a jistota, že partner „nevytáhne“ něco, co jsme mu sdělili, jako zbraň proti nám. Ano, pokud chceme být pravdiví a autentičtí, nese to s sebou nutnost stát se zranitelnými. Toho se často bojíme, ale jedině zranitelnost a autentičnost umožňují druhému nás více poznat. Což je to, co si přece všichni přejeme – aby nás druhý miloval takové, jací opravdu jsme.
Budování takového vztahu stojí energii, ale vyplatí se. Odpadnou nám neshody kvůli domněnkám a nepříjemné dusno z nevyřčených a nenaplněných očekávání. Zbavuje nás frustrace z naplňování životních rolí způsobem, který nám nevyhovuje, a je základem opravdového a pevného vztahu.