Jak zvládat stres? Krok 2: Očekávání a domněnky pust k vodě!

Pokud raději posloucháte, můžete si článek pustit z audiozáznamu.

V minulém článku Třikrát měř a jednou řeš! jsme si vysvětlili jednoduchou trojdechou stopku. Pomocí ní si lze vytvořit dostatečný časový prostor na to, abychom se mohli rozhodnout, jak budeme reagovat. Dnes si povíme o našich očekáváních a domněnkách. Ty totiž ovlivňují stresové situace, ve kterých se nacházíme, a jsou jedním z jejich častých spouštěčů, aniž si to uvědomujeme. Ve skutečnosti jsou očekávání a domněnky naše, většinou od dětství vštěpované a úplně zautomatizované, myšlenky.

Očekávání

Často očekáváme, že se druhý zachová tak, jak bychom se v dané situaci zachovali sami. Jenže druhý se většinou nechová dle našeho očekávání. Nezeptá se. Neřekne, co potřebuje. Nesdílí, jak se cítí. Nenabídne pomoc. Neudělá, co po něm chceme i přesto, že mu to (z našeho pohledu) velmi jasně definujeme. A my to nechápeme a trápíme se tím. Jak to, že druhý nesplnil naše očekávání? Vždyť je přece tak jasné, co má dělat! Na řadu přijde obviňování  druhých za to, že neudělali “to, co měli”. Vztekáme se, pláčeme, psychicky nebo fyzicky druhým ubližujeme. Bohužel nejčastěji těm, které máme nejvíce rádi. To opravdu chceme?

Domněnky

Dalším sebetrýznícím prostředkem, stejně jako naše očekávání, jsou naše domněnky. Často se domníváme, že někdo něco nějak myslí nebo udělá. A místo, abychom komunikací s druhým dospěli k vzájemnému porozumění,  zůstáváme u domněnek. A na jejich základě pak i jednáme. Dopředu si domýšlíme myšlenky a reakce druhých, vytváříme katastrofické scénáře a stavíme se do role oběti. Domněnkami si vytváříme vlastní realitu, která vůbec nemusí korespondovat s úmysly a nastavením toho druhého, ani s tím, co hodlá udělat. Opravdu není jednodušší se druhého zeptat nebo počkat na jeho reakci?

Osobnostní typologie aneb každý jsme jiný

Například osobnostní typologie MBTI rozděluje lidi do 16 skupin. Tyto skupiny se dělí na čtyři temperamenty. Někteří z nás jsou introverti, někteří extraverti. Někdo pracuje s intuicí, jiný se řídí racionálním myšlením, někdo vnímá pomocí smyslů, jiný pocitově. Dokončené projekty někteří lidé berou jako samozřejmost, jiní mají rádi rozehráno více věcí na více frontách. Každý má jiné životní zkušenosti, dovednosti, jiný životní příběh. Jak by tedy druhý člověk mohl v dané situaci reagovat tak, jak my očekáváme nebo si myslet to, co se domníváme? To je přeci nemožné!

Jakmile začneme respektovat jinakost druhého a to, že „každý dělá v dané situaci a za daných okolností věci tak, jak nejlépe umí“, budeme mít prostor zaměřit se více na své pocity a potřeby.  Druhého můžeme, místo našeho očekávání, požádat o pomoc či o radu. A místo domněnek se zeptat na jeho názor nebo poprosit o vysvětlení.

Ivana Prokešová, externí lektorka Attaveny