Jak (ne)být dokonalým rodičem? Cesta vede skrz sebepřijetí, říká expertka na výchovu

Eva Mikešová je naší externí lektorkou seminářů na téma respektujícího přístupu a nenásilné komunikace, které přednáší na víkendových workshopech pro rodiče. Poskytuje také poradenství v oblasti výchovy a partnerských vztahů, vede rodičovské skupiny a je spoluzakladatelkou plzeňské komunitní školy Koventinka. V následujícím článku se s námi podělila o vlastní zkušenosti s klienty, kteří usilují o ideální způsob komunikace se svými dětmi.

Když jsem přibližně před osmi lety začala pomáhat rodičům s řešením jejich potíží ve vztahu s dětmi, nejčastější problém, se kterým se na mě rodiče obraceli, byl ten, že tradiční (autoritativní) výchova jim nefunguje. Cítili se bezmocní tváří v tvář vzdorujícímu dítěti, které se hroutilo pod tlakem požadavků dospělého světa. Nedávno jsem si uvědomila, jak se za těch pár let proměnili moji klienti.

Dnes se na mě nejčastěji obracejí mladé maminky, které se pod vlivem některých rodičovských kurzů tzv. nevýchovy a kontaktního rodičovství, snaží přistupovat k dětem s respektem, vnímat jejich potřeby a učit je pojmenovávat jejich pocity. Přesto (nebo právě proto) přicházejí frustrované a bezmocné, když se snaží se svým batoletem na všem domluvit a ono to nefunguje. Domnívají se, že chyba musí být v nich, že dělají něco špatně.

Žena, která vyrostla jako hodná holčička, které se nikdo nikdy neptal na její potřeby, poslouchala a plnila přání rodičů, aby byla tou „správnou“ dcerou a byla hodna lásky. Neměla však šanci vnímat své potřeby ani určovat své hranice. A v tomto modelu pokračuje dál. Nechce však už přebírat podobu výchovy svých rodičů, a tak se často uchyluje do druhého extrému: chce svým dětem poskytnout svobodu, kterou sama nikdy nezažila, a jejím životním posláním se stává naplňování potřeb jejích dětí. Přeje si pro ně jiný život.

Jenže cesta k nezávislému samostatnému dospělému životu je složitější – a se svobodou se vždy musí pojit také odpovědnost a důvěra. Jak ji však může dávat někdo, kdo ji sám nikdy nezažil?

A tak se v duchu vlastní výchovy snaží tato žena být dokonalou matkou a manželkou a doufá, že si tak zaslouží lásku a uznání. Ale ono se to neděje – nikdo nepřichází s pochvalou, občas jsou na ni její děti „zlé“, křičí na ní, dokonce ji někdy i plácnou. A tato žena tak, jak se to naučila v dětství, hledá opět chybu v sobě a snaží se být lepší, ještě více kontaktní, více nevýchovná, více respektující. A začarovaný kruh frustrace se roztáčí.

Ukazuji těmto maminkám jinou cestu ke spokojenosti a sebepřijetí vedoucí přes kontakt se sebou samým, se svými pocity a potřebami. Možnost vykročit na tuto cestu nabízím i maminkám, které přijíždějí na workshopy Attaveny. Zvu je na cestu objevování toho, v čem vyrostly, ale ukazuji jim i možnost jít k sobě.  Zda se na tuto cestu budou chtít vydat, záleží už na nich samotných.    

Mgr. Eva Mikešová, poradkyně v oblasti výchovy a partnerských vztahů