Odposlechnuto: 5 nejčastějších obav, když se řekne prezentování

V rámci kurzů od Attaveny našim klientům umožnujeme také zdokonalení se v prezentačních dovednostech formou konkrétně zaměřených seminářů a průběžného prezentování v jednotlivých lekcích. Často se setkávám s tím, že si klienti příliš nedůvěřují, když mají předstoupit před skupinu lidí a prezentovat svůj názor, svou práci nebo sebe sama. Bojují s trémou, nenapadají je slova, přidušují se prožívaným stresem a mnohdy po skončení jejich vystoupení ani nevědí, co říkali, jako kdyby snad trpěli lehkou ztrátou paměti. Kdo bychom to někdy ovšem nezažil. O to příjemnější je pro mě zažít každého z nich po skoro půl roční práci a být svědkem báječných prezentací virtuálních firem na závěrečných workshopech.

Když se svými klienty bavím na téma prezentování, skoro vždy je hmatatelný strach a stres, kterými si dokážeme blokovat svou přirozenou energii a schopnost mluvit před druhými lidmi. Vlastně málokdy se objeví někdo (kromě mě), kdo by řekl: „Těším se😊“. Ty nejčastější věty shrnuji v následujících 5 bodech. Doufám, že je přijmete jako pokus o pozitivní motivaci, jak to lépe zvládnout sám v sobě.

1) „Budu mít trému…a to je strašné“

Tréma je v podstatě prožívaný stres. A ještě lépe, je to uvolněná energie k podání nejlepšího výkonu. Je to známka toho, že nám na našem výkonu totiž záleží. Pokud by nám celé vystoupení bylo jedno, nezáleželo by nám na tom, pravděpodobně bychom cítili něco jiného, možná nudu, nebo naštvání. Ale rozhodně ne trému!

2) „Všichni se na mě budou dívat … a to je stresující“

Jeden z dalších neuvědomovaných mýtů je také to, že jako řečník jsme tam ti nejdůležitější. Naopak. Jakým bychom to byli řečníkem, kdybychom neměli publikum? A jaký by to byl řečník, kdyby nepředával žádné informace? A jaké by to bylo, kdyby se publikum dívalo třeba na zem? Zkusme si uvědomit, až budeme stát tam vepředu, že jsme tam právě proto, abychom něco předali právě druhým lidem. Méně se soustřeďme na to, jak vypadáme, a naopak více na to, jestli se s námi lidé v publiku cítí v klidu a pohodlně a zda se nám daří si rozumět. A že se to daří, nám ukazují především tím, že se na nás dívají 😊.

3) „Skončí to strašně“

Někdy jsme vážně mistři v tvorbě katastrofických scénářů. Často se svých klientů ptám, jakou mají svou vnitřní představu o tom, jak to bude vypadat na konci jejich vystoupení. Někdy s překvapením zjišťujeme, že nemáme představu, ale víme s určitostí, že se jí bojíme. Rovnou předpokládáme, že to bude špatné. Možná si vybavíme poznámku nějaké paní učitelky ze školy? Věřte, že to se teď opravdu nestane. S našimi katastrofickými scénáři je to tak, že se obvykle v realitě nikdy nestanou.

4) „Když já zase zčervenám… a to je strašné“

Ano, téma červenání. Předně, červenat se je fyziologická reakce těla. Kontrolovat ji je stejně nemožné jako nechtít slinit při představě kyselé šťávy z citrónu. Polkněte 😊. Červenání je zároveň známka studu, což odkazuje na velmi milou a roztomilou lidskou vlastnost. Čím více se za své červenání stydíme, tím déle se nás bude držet. Zaměřme více pozornost na to si věc užít, než se stydět za to, že jsme lidští. Nadto, mnohdy naše zčervenání ani druzí lidé nezaznamenají. A když ano? Vzpomeňte si, kdy naposled někdy někdo při pohledu na vás zčervenal. Máte? Taky jste se hned usmáli a měli ho radši, je to tak?

5) „Nee, mluvení před lidmi, nemám to ráda“

Samozřejmě, v prezentování mají výhodu ti, kteří mají rádi být středem pozornosti a jsou výřeční sami o sobě. Ale i introvert se může naučit svou roli řečníka a mnohdy bývá mnohem úspěšnější. Zároveň, pokud prezentování vnímáme jako hrůzu, bude to pro nás prožívaná hrůza. Zkuste si odpovědět někdy na to, na co se během vystoupení těšíme? Co nám tam udělá radost, nebo čím my druhým uděláme radost během prezentování? Zkusme to, možná že to nakonec bude docela fajn zážitek. Pamatujme, že publikum je přítel a chce si svůj investovaný čas užít a ne protrpět … stejně jako my. Jsme přeci na jedné lodi.

V příštím článku si představíme pár užitečných tipů, jak se chovat jako řečník před publikem.

Mgr. Petra Majerová, psycholog a lektor Attaveny